16. dubna 2024 Aktuálně

Fotbalistka Iryna milovala Charkov, dnes v Českých Budějovicích pomáhá druhým

Válka rozdělila životy Ukrajinců na dvě období. Život před válkou a život během ní. Výjimkou není ani Iryna Pidkuiko. Ukrajinská fotbalistka, která si zahrála v první turecké ženské lize a s týmem WFC Zhytlobud-1 Kharkiv se radovala z titulu mistryně Ukrajinské ligy žen. Narodila se v Kyjevě a v hlavním městě Ukrajiny prožila dětství, fotbal ji zavál do Mariupolu, Charkova, ale také do tureckého Gaziantepu. V Charkově zůstala poprvé ve svých devatenácti sama bez rodiny, daleko od domova. „Charkov je moje nejoblíbenější město na Ukrajině, byla to láska na první pohled. V roce 2011 mě pozval místní fotbalový klub a hrála jsem tam 7 let,“ vzpomíná. Když se později zranila a rozhodla se ukončit fotbalovou kariéru, vrátila se do Charkova zpět. A právě tady ji zastihla válka.

Iryna pracovala jako obchodní zástupkyně a zároveň trénovala děti ve fotbalovém klubu Šachtar Doněck. Den před vpádem ruských vojsk pro ni byl běžný pracovní den. Všední, stejně jako mnoho takových předtím. „Jediná věc, kterou jsem jako pracovnice v obchodním sektoru zaznamenala, byla změna kurzu dolaru a eura. Večer po tréninku jsem se vrátila domů a ve zprávách říkali, že od 23 hodin bude uzavřeno charkovské letiště.“ V tu chvíli ji přepadly první obavy. Rychle je ale zahnala. „Připadalo mi, že ve 21. století se dokážeme na všem dohodnout a nemusíme řešit konflikty zbraněmi. Před spaním jsme ještě s přáteli a příbuznými po telefonu diskutovali o tom, co dělat, kdyby začala válka.“ Nikdo ale nevěřil, že by se něco takového opravdu mohlo stát.

„Probudila jsem se brzy, venku byla ještě tma. A bylo to velmi hlučné probuzení. Třásla se země i okna. Začala válka. Datum 24. 02. 2022 zůstane v paměti Ukrajinců jako strašný den.“ Iryna si uvědomila, že odteď začala nová kapitola jejího života. Vzhledem k tomu, že Charkov leží nedaleko hranic s Ruskem, byly nálety velmi časté. „Bylo nemožné se skrýt, často jsme seděli ve sklepě osm hodin v kuse.“ Rozhodla se město opustit a vydala se na náročnou cestu bez spánku, zato v panice a strachu. Nejprve šla za tetou do vesnice v Poltavské oblasti, poté se dostala do Kyjeva. Ani tam ale vytoužené bezpečí nenašla a tak se rozhodla odejít do České republiky, kde už v té době byli její bratranec a kamarádka.

V květnu 2022 přijela Iryna do Českých Budějovic a brzy našla práci v tiskárně. O místní Charitě se dozvěděla od svých spolubydlících na ubytovně, a když si přišla pro potravinovou pomoc, nabídla se, že ráda pomůže třeba při pořádání sportovních akcí pro děti. „Zapsali si mě a řekli, že mají volné místo. Pozvou mě prý na pohovor. Upřímně řečeno, moc jsme tomu nevěřila a myslela si, že se nade mnou jen slitovali.“ Z Charity se ale opravdu ozvali. Když prošla výběrovým řízením, stala se součástí týmu Poradny pro cizince a migranty v Diecézní Charitě České Budějovice, kde působí jako interkulturní pracovnice a pomáhá lidem v podobně těžké situaci, v jaké se ocitla ona sama. Kromě toho se naučila skvěle česky a věnuje se milovanému fotbalu v klubu SK Dynamo České Budějovice, který jí umožnil trénovat se svým ženským týmem. „Děkuji trenérům a děvčatům za trpělivost. V sezoně 2022-2023 jsme se stali mistry a postoupili do 3. ligy. Letos se bohužel projevilo mé staré zranění kolene a nemohu naplno trénovat.“

Kdyby se mohla Iryna vrátit do minulosti, více by si vážila času stráveného s rodinou, přáteli, kolegy a dětmi, které trénovala. I tak ale doufá, že se její život vrátí do starých kolejí, obejme své blízké a bude se moci vrátit do míst, která milovala. „Ukrajina je můj domov. Člověk se vždy vrací do svého domova, na který má krásné vzpomínky. Ale to ukáže čas, hlavní je mít místo, kam se můžeme vracet.“

Autorka textu: Adéla Kudláčková, Charita ČR
Autor fotografie: Jakub Žák, Charita ČR, soukromý archiv Iryny Pidkuiko